Leden 2020

V soukromí v klidu

25. ledna 2020 v 12:15 | Mirek |  Téma týdne
Koupím soukromí
Svého času jsme se se spolužákem vždycky nasmáli, když jsme si vzpoměli na německou frázi "ruhige lage". Bylo to z konverzace o ubytování na hotelu. V městě možná někdo nechce mít okna s výhledem do rušné ulice, zvlášť pokud stojí hotel na rohu křižovatky, kde kromě aut jezdí ještě tramvaje, autobusy a trolejbusy. Hosté pak požadují pokoj, kde je klid a není tam rušno z ulice. Raději pak ztráví okna do dvora.
Nás jednou ubytovali v zahraničí u moře na pokoji v přízemí, kde pod námi byl vchod do kuchyně s umaštěným asfaltem a smradlavými popelnicemi. Šli jsme to na recepci reklamovat a dostali jsme pokoj s výhledem na moře.
Klid ještě neznamená soukromí.
Koupit se dá téměř všechno, ale kdo by chtěl trávit klid na lůžku, i když si zaplatí nadstandartní pokoj, kde je sám. Najmě na LDN.
Včera jsem v šumperské nemocnici ležel asi dvě hodiny na chodbě, protože mi dělali dvakrát rentgen a dvakrát CT. Kdysi visely v nemocnicích tabulky s nápisem: Ticho léčí. Tak tam rozhodně ticho nebylo. Byl tam naopak neskutečný kravál z křiku některých pacientů, z drnčících vozíků, létání saniťáků a vyvolávání sestřiček. Možná bych tam měl raději soukromí. ale což o to, hlavně tam byl průvan. To už jsem rovnpu mohl ležet na chodníku, ale na parkovišti moc soukromí není. Uvažoval jsem o to, zda ten průvan neměl být prevence chřipkové epidemie.
Teď mě napadá, že klid máme stoprocentně v kadibudce. Ta plstová chemicky reagující - TOJ-TOJ se dá koupit, a nebo můžeme na dvorku vykopat díru a na ní postavit tu dřevěnou, kde se výměšky zasypávají nehašeným vápnem.
Napadá mě, že soukromí bychom měli o půlnoci na hřbitově, pokud by tam nebyl někdo, kdo by hledal číslo hrobu třeba 52 a já bych mu odpověděl: "To si nepamatuješ, odkud jsi vylezl?" Takže na závěr trochu černého humoru: "Odpočívej v pokoji."

Hloupost vers. štěstí

18. ledna 2020 v 8:37 | Mirek |  Téma týdne
"PROČ JSOU HLOUPÍ LIDÉ ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TI VNÍMAVĚJŠÍ?"

Nemyslím si, že by vnímavější lidé byli méně šťastní, nebo dokonce nějak neštastní.

"Nevědomost hříchu nečiní." Jenže hloupí lidé nejsou nevědomí, to by možná museli být zbaveni svépravnosti (byl by jim odebrán OP). A jestli je nějaký hlupák v životě šťastný, to asi ano. Jenže definice hlupáka je velmi nejasná a složitá. Zažil jsem ve velké akciové společnost s krajským dosahem na generálním ředitelství vystudovaného vysokoškoláka o kterém všichni věděli, že je totalně vyhrabaný. On to samozřejmě nevěděl, (nikdo mu to neřekl), nemyslel si to. Chodil po podniku vysmátý, jako želva.

Rád říkám, že každý problém má nějak řešení, nemá li něco řešení, není to problém a je potřeba to z hlavy vyhodit.

Vnímavý člověk si více všímá problémů a má snahu je řešit. Jenže všechnu tíhu světa na sebe vzít nelze. To pak může vést ke stresu, depresím, až nechci říct kam. A zase starat se jen sám o sebe, ev. o své nejbližší je tak trochu společensky sobecké.

Najít nějakou duševní rovnováhu mezi starostmi, štěstím, neštěstím a radostí je těžký úkol. V tomto smyslu jsou asi méně chytří lidé opravdu šťastnější.

"Poručíme větru, dešti."

11. ledna 2020 v 10:10 | Mirek |  Téma týdne

Lepší zítřky - "Poručíme větru dešti".

Bylo propagandistické heslo minulého režimu před kapitalistickým převratem. Ono to bylo spíš zbožné přání, které se nám nesplní ani dnes. Příroda si zjevně dělá co chce. Bez ohledu na ekoterorismus současných liberálních politiků a je podporujících šílených aktivistů.
Není pochyb o tom, že té naší modré planetě ubližujeme. Stačí se jen podívat na malou výseč, na automobilismus. V některých rodinách jsou dvě auta a v každém z nich jezdí jen jeden člověk. Takže aut lavinovitě přibývá a stále není kde zaparkovat, přesto, že nějaké parkovací místo občas přibude. Takže byly by ty lepší zítřky, kdybychom se vrátili k povozům, kočárům, rykšám a kolům?
"Výroba" škodlivin a technický pokrok jsou dva antagonismy.
Lepší zítřky, jak pro koho. Pro restituenty zřejmě ano a budiž jim přáno. Rentiérky nehť si jezdí třeba několikrát za rok na "kanáry" do 5* hotelů.
Ale, je tam to příslovečné ALE!
Jak se můžou budovat lepší zítřky, když přibývá příkazů, zákazů, regulací, ... Brzy nebudeme moci zabít více než jednoho vepříka za rok na jednu rodinu a bude se muset odevzdávat krupon.
Kdysi dávno (když ještě bylo Mrtvé moře jen nemocné) jsem vozil TATROU 603 papaláše, byl jsem "panský kočí". Říkali jsme "Tatra nezná bratra". Od pátku do soboty včetně, jsme byli na silnicích jen my osobní a nákladní profesionálové a všichni jsme se zdravili zvednutým ukazovákem. V pneumatikách jsme měli nastřelené ocelové hroty. Kloboučníci a čepičáři vyráželi jen v neděli na rodinné výlety a to my jsme zase byli pěkně doma v teple rodinného krbu. Už tehdy jsme říkali, že jsme jednou nohou na hřbitově a druhou v kriminále.
Dnes bych na silnici v autě nevylezl, ani za milion dolarů, pokud bych nemusel. Dnes nejde ani tak o přímé ohrožení života nebo o hrozbu trestu odnětí svobody, jako o psychické zdraví, najmě na D1!
Takže z tohoto pohledu a spoustě jiných podobných vidím světlé zítřky v nedohlednu - na konci tunelu je tma.

Mění se časy a tím pádem i stromečky

1. ledna 2020 v 10:32 | Mirek |  Téma týdne

Pod stromečkem

S věkem se stromečky a dárky mění. Stromečky jsou stále menší a menší a dárků je méně a méně.
Vzpomínám si, že když jsme bydleli "na samotě u lesa", v budově bývalé jednotřídky, ta jsme šli s taťkou a pilkou do lesa pro stromeček. Nějak se nám žádný nelíbil, až jsme narazili na vichřicí ulomený vršek obrovského smrku - takže pilku jsme nepotřebovali a polesný by nemohl nic namítat.

Problém byl, ho doma postavit, protože tak tlustý stojan neexistuje. Tak jsem vymyslel, že ho zabetonujeme do staré plechovky od Primalexu a zatížíme kameny. Zapoměl jsem podotknout, že v tom starém objektu byly snad čtyřmetrové stropy, takže se nám tam ten vzrostlý smrk vešel.
Byli jsme zvyklí zdobit stromek vším, co se na vánoční stromky dávalo. Baňky všech velikostí, tvarů a barev z nejrůznějších materiálů. Dále prskavky, elektrické žárovičky, řetězy, třásně a vatové kuličky, jako sněhové vločky.

Ještě, že byl ten strom tak vzrostlý, protože jinak by ho to množství dárků převyšovalo.
Vzpoměl jsem si, že, když jsem bydlel ještě jako dítě s rodiči, tak taťka šel jednou kupovat stromek na Štědrý den a donesl takové hrozné koště!

Když jsme se postupně stěhovali, tak jsme z nedostatku místa pověsili stromek pod strop a ještě vzhůru nohama.

Teď, když už jsme s manželkou doma sami dva, tak tentoroční stromek byl prťavý, ale zato živý v květináči s hlínou a kořenovým balem. Dárečky jsme si vyměnili jen s naší dcerou a zetákem. Vnoučata dostala peníze - spoří si na něco většího. A my s manželkou jsme si tam dali voucher na letní dovolenou.
Pryč jsou ty časy, kdy se dávaly tzv. měkké dárky - to co bylo potřeba a bylo to užitečné a praktické. Ponožky, rukavice, spodky (Jégrovo spodní prádlo), trencle, bombarďáky a spol.