Srpen 2010

Aha

28. srpna 2010 v 11:16 | Mirek |  Kde domov můj

Tak, teď už to vím

proč dělali dva chodníky.

Vrtalo mi to hlavou a napsal jsem o tom článek Ulice Lipovská

Současný stav vypadá takto:


Ještě o jídle

28. srpna 2010 v 10:17 | Mirek |  Kde domov můj

O novém rychlém

občerstvení jsem už psal dříve.
Vzniklo na místě zavřeného obchodu Ovoce-zelenina.
rychle

Ještě jsem uvnitř nikdy nikoho neviděl.

Dokonce ani za pultem.
Neviděl jsem ani nikoho vcházet ani nikoho vycházet.
Stejně tak v úterý.
Tak si paní prodavačka pěkně sedla venku na svou vlastní předzahrádku a pozorovala okolí.

Aspoň něco

28. srpna 2010 v 10:05 | Mirek |  Kde domov můj

Aspoň něco je v kurzu a v permanenci

a je o to značný zájem
i když jen ze strany dětí.

Ani noha

28. srpna 2010 v 9:51 | Mirek |  Kde domov můj

Na náměstí

v úterý odpoledne
na zahrádce hotelu Slovan

Kroutím hlavou a asi si ji jednou ukroutím

26. srpna 2010 v 14:47 | Mirek |  Poděkování, i ne

Za "komančů" nebyly banány.

Teď jsou sice švestky, ale nesmím si je koupit.
Polka mi to zakázala.

Jízda veteránů

24. srpna 2010 v 10:31 | Mirek |  Kde domov můj

Kdo má rád stará auta a motocykly,

tak se může pokochat.
Tady je malý závdavek:

Umělecké modelování z karamelu

23. srpna 2010 v 12:38 | Mirek |  Se učit, se učit, se učit

Ulehčuji si práce.

Jsem lenivý jako ....
Takže vkládám jen odkaz na již jednou napsaný článek.
Proč bych ho opisoval, že?

Zpráva z kurzu "Karamel".

Jsou tam i pěkné fotky, které jsem fotil "Ich"...:-(

Mzda strachu

18. srpna 2010 v 14:48 | Mirek |  Ich

Bát se můžeme čehokoliv

Strach můžeme mít z neznámého, z bolesti, ze smrti.
Životní krédo:
Nebát se a nekrást. V životě nic neukrást, to se dá splnit celkem lehce.

Několik retro hádanek v jednom článku

17. srpna 2010 v 9:56 | Mirek |  Ich

Včera večer

- tedy večer, bylo asi půl jedné v noci, jsme nějak nemohli usnout.

Jeden příklad za všechny

14. srpna 2010 v 20:12 | Mirek |  Vážně/nevážně

Příšernosti globalizece.

A její důsledky.

Byl jsem závislák!
Na vlašském salátu, ruském vejci a šunce v aspiku.
Už nejsem.
Globalizace mě vyléčila.

Všude dobře - doma nejlépe (jen ne na jesenicku)

14. srpna 2010 v 14:01 | Mirek |  Kde domov můj

Již jsem psal

na jiném místě v jiných článcích, že nějakým podivným zázrakem se málokdy dostaneme při ceně na účtence za konzumaci pod magickou hranici 300.

Ticho léčí - i v krytém bazénu

13. srpna 2010 v 11:21 | Mirek |  Kde domov můj

Zachovejte klid.

A budete odměněni krásným pokoupáním.
Protože ve čtvrtek ve dvě hodiny odpoledne není v bazénu téměř ani noha.

Rostou - bude gulášek a na smetaně

12. srpna 2010 v 9:34 | Mirek |  Ich

Bude z toho "řetězáček"?

Kromě těch, kteří teď v "libereckých Troubkách" mají jiné starosti, všichni píší, nebo budou psát o tom, jak rostou.

Důležitější než téma týdne – nějací upíři či vampýři

10. srpna 2010 v 8:10 | Mirek |  Kde domov můj

Je téma povodně.

Vodní živel si opět zařádil. Je to smutné, ale je to tak.
Opět lidské tragédie, lidé, kteří přišli o všechno. Co třeba celý život v potu tváře budovali. Jistě, někdo možná řekne, jsou to jenom věci, důležitější jsou prožitky, zážitky, duševno. To, co jsme

BARBADOS

8. srpna 2010 v 14:07 | Mirek |  Kde domov můj

Je ostrovní království a zároveň nejvýchodnější ostrov na východní hranici Karibiku, a také bar v našem městě.

Najdete ho v části města, která je takovým druhým, malým náměstím. Uvidíte ho po levé straně u hlavní cesty při průjezdu městem od Červenohorského sedla na sedlo Ramzovské. Chodí tam nejvíce lidí. To znamená, že je to tzv. "dobrá adresa".

Dobře jim tak....plzeňákům

5. srpna 2010 v 9:47 | Mirek |  Vážně/nevážně

Proti městu Plzeň nic nemám.

Mimo jiné mají zřejmě nejlepší pivo na světě.
A možná, ke škodě nás všech, i trochu zašlou slávu závodů starého Škody. Aspoň, že ten okřídlený šíp ještě drží.

Neděle odpoledne, 1. srpna 2010 - polovina prázdnin

2. srpna 2010 v 13:48 | Mirek |  Kde domov můj

Nádherný čas, počasí i místo na odpolední zdravotní procházku.


Nádherná báseň od Vendy

2. srpna 2010 v 10:37 | ANA |  Verše

Chtěla bych ti být vděčná za to, že

Chtěla bych ti být vděčná
za to že dýchám
nádech výdech
chtěla bych ti být vděčná
za to že očima vnímám všechny barvy světa
Sedm barev duhy a nespočet jejích odstínů
Černou a bílou
protiklady se přitahují

Chtěla bych ti být vděčná
za to, že slyším
vzdálený zvuk motoru,
štěkot neurotického psa
mňoukání rozmazlené kočky
plechovou hudbu z rozhlasu
a vymazlenou hudbu ze sluchátek.

Chtěla bych ti být vděčná
za hořkost kyselost
za sladkost
za tisíce chutí
pistáciovou zmrzlinu
pralinky a slané mandle
fernetovou hořkost
melounové opojení.

Chtěla bych ti být vděčná
za sametové pohlazení
ledový dotyk hedvábí
měkkost mohérové vlny
jemnost  peříčka
tvrdost oblázků
hrubou strukturu stromové kůry
a plyšové zachumlání.

A taky za vůně růží a fialek
omamnou vůni jasmínových květů
Ale taky citronů a jablek
grilované ryby
koření všední i nevšední
(badyán skořice hřebíček)
vůně čerstvě upečeného chleba
vůně vody léta a jehličí

Chtěla bych ti být vděčná
za to že
vidím
slyším
chutnám
čichám
dotýkám se

A někdy jsem nevděčnej spratek
plný bolesti
a je mi všechno fuk.

Ale přesto
přesto jsem ti vděčná.


Žije mrtvy

2. srpna 2010 v 10:23 | LUT |  Vážně/nevážně
Vždy, když mi něco přijde elektronickou poštou, a zjevně to koluje i po jiných adresách, tak sice vím, kdo mi to poslal, ale autor je neznámý. Proto píšu zkratku LUT (lidová umělecká tvořivost).
A je pravděpodobné, že mnoho čtenářů už to zná a četlo to, takže to sem dávám pro sebe, kvůli archivaci. Nepřipisuji si autorství, ale ať to byl kdokoli, mluví mi z duše a stvrzuji svým podpisem, že přesně tak to bylo. Jestli to bylo dobře nebo špatně, jestli se žilo lépe tehdy nebo teď, to ať posoudí čtenář sám. Názory se budou určitě různit.

Žije mrtvy!

Pamatujete eště, jak na každem sidlišťu byly klepače?
To bylo užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni.
Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady.
Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač.
Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane bifenyly či jakesik ine sajrajty...
No a co? Koho zajimaly take cypoviny?
Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi, ni?
Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na piti, kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul, nebo abysem nepokypal drahu plovuci dlažku.
Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, abysem nevypadnul z okna, nebo abysem se nešel dobrovolně upect do truby.
Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky. Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do tatramatky nebo do hrnca na sporaku?
Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu.
Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku.
Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci pravnicke kancelaře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam.
Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice.
A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z řeky. Raz sem se z teho posral, až mi slzy tekly, jak sem si dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni galat??
Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl ku temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto se nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až potym. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy! Ani opary zme nedostali.
A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a podobnyma cyparnama.
Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve škole řikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste! Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina.
Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit.
Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny.
Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet.
V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa.
Když kamoš přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja, byl panbuch. Okamžitě na něm viselo deset bab. Tuž, bylo nam patnact.
Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.
Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali se hnaty, robili zme se modřiny, sypali zme se pisek do vlasu aji do oči.
Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal eště přidane.
Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji v Martinově.
Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem?
Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zustavaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval take špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping.
Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně bylyakorat parkrat za rok. V době, kdy opravdu dozravaly.
Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška.
Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek.
Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žijem?
Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?

Já a gayové a lesby

1. srpna 2010 v 11:17 | Mirek |  Ich

Možná to není ten pravý příklad.

Nebo to přirovnání kulhá, ale snažím se vysvětlit žákům - pekařům rozdíl mezi mléčnými bakteriemi homofermentativními a heterofermantativními na sexualitě, která jim je v jejich věku blízká, někdy mi dokonce připadá, že nemají v hlavě nic jiného.